Pan Nikdo proti Putinovi: Oscarový dokument o ruské propagandě rozděluje kritiky

Fakta

• Pavel Talankin, 35letý ruský učitel a dokumentarista, získal Oscara za film Pan Nikdo proti Putinovi.
• Dokument sleduje proměnu školy v uralském městě Karabaš pod vlivem válečné propagandy od února 2022.
• Talankin málem přišel o sošku Oscara při letu z New Yorku do Frankfurtu kvůli bezpečnostním předpisům.
• Soška vážící 3,9 kg byla nalezena ve Frankfurtu a dopravena do Prahy; Lufthansa provedla damage control.
• Film získal také britskou cenu BAFTA za nejlepší celovečerní dokument.
• Česká televize uvede snímek 5. května ve 21:00 na programu ČT2.
• Rusistka Alena Machoninová kritizuje dokument jako zoufale očekávatelný a bez přidané hodnoty.
• Talankin žije v České republice, kde získal politický azyl; v Rusku zanechal rodinu.

Ztracený Oscar a nalezená symbolika

Minulý týden málem přišel ruský dokumentarista Pavel Talankin o svou 3,9 kg vážící sošku Oscara během letu z New Yorku do Frankfurtu. Incident, který německá letecká společnost Lufthansa nakonec vyřešila jako „damage control“, se stal virální senzací. Soška byla nalezena ve Frankfurtu a v sobotu dopravena do Prahy, kde Talankin nyní žije. Pro Talankina, který musel opustit Rusko a získal politický azyl v České republice, byla ztráta Oscara jen další epizodou v řadě absurdit, které provázejí jeho život. „Se soškou mě nepustili na palubu, protože Oscar je těžký,“ řekl režisér na filmovém festivalu Kino na hranici v polském Těšíně. Zaměstnanci Lufthansy mu nabídli, že sošku uloží do prostoru pro nadměrná zavazadla – tam, kam patří lyže či snowboard, putoval i Oscar. Talankin odmítá konspirační teorie, že by ztráta byla dílem ruských tajných služeb. „Považuji to za náhodu,“ uvedl. Přesto událost symbolicky odráží větší dilema, které se kolem jeho cenami ověnčeného dokumentu vznáší: najde Talankin kromě ztracené sošky a mezinárodního ohlasu také dostatečný počet Rusů, kteří díky jeho filmu prohlédnou?

Příběh učitele z Karabaše

Pětatřicetiletý Talankin působil jako učitel na základní škole v desetitisícovém uralském městečku Karabaš. Po zahájení ruské agrese vůči Ukrajině v únoru 2022 byl pověřen zaváděním nového válečného vzdělávacího plánu, který zahrnoval speciální lekce a organizování propagandistických akcí. Natáčel vojenské pochody malých školáků, hodiny tupého patriotismu i návštěvy žoldáků z Wagnerovy skupiny. Talankin materiál povinně odesílal na ministerstvo školství, ale zároveň si jej schovával jako základ dokumentu o nebezpečné proměně malého školního společenství. „V Rusku je propaganda vážně všudypřítomná. Člověk pak přestává mít schopnost pochybovat. A to je jeho smrt. Ne fyzicky, ale mentálně,“ přiznal v rozhovoru. Frustrovaný pedagog se rozhodl kameru nevypínat a dokumentovat nejen státem nařízené aktivity, ale i ostatní dění ve škole. Seznámil se s Američanem Davidem Borensteinem a společně našli způsob, jak natočený materiál dostat ze země. Film vznikl ve spolupráci dánské produkční společnosti Made in Copenhagen a české společnosti PINK, která se podílela na zvukové a obrazové postprodukci a stala se klíčovým partnerem pro zajištění bezpečnosti protagonisty.

Oscarové uznání a kritické hlasy

Snímek letos získal amerického Oscara za nejlepší dokumentární celovečerní film a také britskou cenu BAFTA ve stejné kategorii. Talankin přiznal, že ho ocenění překvapilo: „Když jsme s tím projektem začínali, vůbec nás nenapadlo, že to můžeme dotáhnout na Oscara. Loni v červnu zavolal český producent, že to s Oscarem chtějí zkusit. Ptal se mě, jestli to zvládnu. Řekl jsem, že to zvládnu. A slovo držím.“ Dokument však vyvolal také kritiku. Rusistka Alena Machoninová v časopise A2 napsala: „Je to zoufale očekávatelný příběh, právě takový, jaký od Ruska chceme. (…) Mohl to být film o strachu, o pochybách, od kterých je to už jenom kousek k odporu. (…) Podobné svědectví vůbec nic nezmění, jenom nás utvrdí v tom, co beztak víme.“ Machoninová správně připomíná, že více než 140milionové Rusko není černé nebo bílé, ale je v proměnlivých odstínech šedi. Kritika je místy nespravedlivá, dokument stěží může obsáhnout všechno. V jednom má ale pravdu: Pan Nikdo srozumitelně popisuje, jak snadno se i nejmladší ruská generace chytá do osidel manipulativní propagandy, ženoucí stovky tisíc lidí na smrt. Na otázky proč a jak je možné to zastavit, ale až na drobné záblesky nenabízí odpověď.

Fenomén 'kolektivního Putina' a ruská apatie

Spor o rozsah a původ všeobecné ruské apatie provází Talankinův oscarový dokument od jeho vzniku. Exiloví ruští autoři mluví o fenoménu „kolektivního Putina“. V tamním prostředí nevidí jen děsivé autokratické vrtochy stárnoucího vládce Kremlu a jeho věrných, ale i velký počet obyčejných Rusů, kterým mocenský systém buď vyhovuje, nebo se jím nechají ukolébat. „Mnoho lidí je stále ještě v drogovém opojení, jsou omámeni nádherou imperialismu. Tuhle drogu jsme kouřili po staletí, krmili jsme svou vlastní ješitnost. Mýtus velikosti nám cpali do hrdel, stříkali do žil. Utíkali jsme před realitou, neviděli, co se děje kolem nás, ztratili jsme soucit a lidskost,“ píše ve své knize Válka a trest ruský novinář Michail Zygar. Talankin v rozhovoru popsal reakci kolegů učitelů, kteří se zprvu pokoušeli nucené indoktrinaci bránit. „Často říkali, že takhle to bylo vždycky. A že s tím stejně nic neuděláme. Měl jsem pocit, že to, co se odehrává, jako by se jich vůbec netýkalo. Dělají prostě, co se jim řekne. Mlčky a poslušně.“

Otázka bez odpovědi: Proč Rusové mlčí?

Ve světle současného kremelského vraždění na Ukrajině je výzva Machoninové k citlivosti vůči ruským „strachům a pochybám“ problematická. Stojí proti ní obrovský balvan nepříjemné otázky: proč je kritická masa ruské společnosti i po čtyřech letech zjevného vraždění natolik netečná a slepá ke zločinům páchaným (nejen) na Ukrajině v jejím jménu? Ukrajinci jsou tak blízko, s ruským prostředím natolik propleteni rodinnými a osobními vazbami, že kdo chce vědět, co se v Buči, Charkově, Oděse děje, musí být v obraze. Jenže není, lépe řečeno, nechce být. „Kolektivní Putin“ má navíc neuvěřitelnou schopnost adaptace. Dvacet pět let budovaný autoritativní systém stojí na neustálém rozehrávání soubojů mezi mocenskými skupinami. Popularita Vladimira Putina sice v poslední době klesá pod tlakem ekonomických potíží a utahování šroubů, včetně chaotického vypínání internetu. Nejde ale o reflexi ukrajinských zločinů nebo skutečných problémů země. Převládá diskomfort z hořících rafinérií, vypnutého Instagramu nebo snížení kvality života.

Co bude dál? Talankinova budoucnost a naděje na změnu

Talankin věří, že se jednou bude moci vrátit do Ruska. „Momentálně nemám ale žádnou možnost. Proto o tom nepřemýšlím. Kdybych se do Ruska vrátil, byl bych hned zavřený,“ svěřil se. Pokud by situace změnila a Putinův režim padl, chtěl by se vrátit. V Rusku nechal celou rodinu, matku a sourozence. „Jsou v bezpečí. Jsme v kontaktu,“ dodal. Dokument Pan Nikdo proti Putinovi bude vysílán na ČT2 5. května ve 21:00. Zda dokáže pohnout nehybným mocenským monolitem, zůstává otázkou. Odpovědí je zatím rozpačité mlčení. Intimnost a srozumitelnost dokumentu má nespornou přitažlivost. Autor má špinavé důlní městečko i jeho obyvatele upřímně rád. Takové, jací jsou. Film však neodpovídá na otázku, jak zastavit stroj propagandy, který pohání stovky tisíc lidí na smrt. A právě to je jeho největší slabina i největší síla.

Shrnutí

• Pavel Talankin získal Oscara a BAFTA za dokument o indoktrinaci ruských školáků válečnou propagandou.
• Film vyvolal kritiku, že pouze potvrzuje očekávaný obraz Ruska, aniž by nabídl řešení.
• Fenomén 'kolektivního Putina' vysvětluje apatii ruské společnosti jako kombinaci strachu, pohodlnosti a imperiálního myšlení.
• Talankin žije v exilu v ČR, jeho rodina zůstala v Rusku; návrat je možný jen po pádu Putinova režimu.
• Popularita Putina klesá kvůli ekonomickým potížím, nikoli kvůli odporu vůči válce na Ukrajině.
• Dokument bude uveden na ČT2 5. května; jeho dopad na ruskou společnost zůstává nejistý.